Simek & Grossmann Maturitni Vecirek Lyrics

Složí-li člověk maturitu, zařadí se rázem mezi vážené občany a čekají ho různé výhody, kterých a___fabet nikdy nepozná. Maturant bez obtíží čte, lze ho jen těžko ošidit při placení v lokále, nehledě k tomu, že umí i psát a tak může v případě potřeby informovat své rodiče, že čekají vnouče. Přitom ovšem je třeba říci, že na samotném maturitním vysvědčení ani tolik nezáleží. Tato listina se stejně brzy ohmatá, nehledě k tomu, že správně rozlitá, hutná omáčka hravě překryje známky, které pokládáme za nespravedlivé. Všichni ti, kdož složili zkoušku dospělosti mi dosvědčí, že ze všech maturitních formalit je nejdůležitější večírek, který je pravým vyvrcholením studijních let. Člověk brzy zapomene na trapné chvíle před zkušební komisí a ironické poznámky profesorů, ale co mu utkví v paměti, je právě večírek na rozloučenou, pořádaný zpola ilegálně zpravidla ve vinárně nevalné pověsti. Náš dýchánek ve vinném sklípku U šišky měl zpočátku důstojný průběh. Dostavil se i náš třídní profesor Pavel Bakoun. Nutno konstatovat, že se choval úplně jinak, než za katedrou. Záhy si povolil kravatu, rozšněroval boty a nevyhýbal se tanci ani vínu. Bylo zkrátka vidět, že i on si po maturitách oddechl. A právem, neboť jsme nebyly zrovna třídou géniů. Při naších znalostech mohl jen málokdo počítat se studiem na vysoké škole a většina bude ráda, když se uchytí alespoň u dráhy, spoléhaje na nevlastního otce spolužáka Fouska, který jezdil po peroně s ještěrkou a slíbil všem protekci. Po deváté hodině došlo U šišky k prvnímu trapnému incidentu. Naši večeři, to jest kotlet, zanesl číšník omylem do vedlejšího salonku, kde ten večer hnízdil Klub přátel ptactva, a my dostali jejich menu, krupičnou kaši. Kdybychom předtím nepili na lačno, snad by se všechno urovnalo. Tahle jsme se ale cítili krutě ošizeni a přivítali proto větu třídního rebela Růžičky, který prohlásil: "Tak takový přátele mám rád. Ptáky krměj a mě sežerou kotlet!" Vínem zmožený Bakoun se ho snažil uhlácholit mumláním: "Do lavice, zpátky do lavice Růžičko, dopiš větu, ještě nezvonilo!" Ale to už jsme všichni spěchali pro svůj kotlet. Odpor přátel ptactva byl však nečekaně tuhý. Zvláště, když mnozí poznali v Růžičkovi lumpa, který často střílí ve Stromovce po drozdech a po nich. Po půl hodině se projevilo, že nepřátel bylo přeci jenom víc. Ustoupili jsme do svého salonku a zavřeli rychle dveře, do kterých předseda spolku ještě dlouho zlobně kloval. A tak jsme na večírku nevečeřeli. Kotlet jsme prohráli a kaši stačil Bakoun během bitky spořádat. Asi také hojně zapíjel vínem, neboť k sobě náhle přitáhl vrchního číšníka a domlouval mu. "Melichárku, Melichárku, řekni mi jedno, proč jsi mě ty čtyři roky tolik zlobil." Nervózní vrchní se snažil našemu třídnímu vytrhnout, ale Bakoun ho držel pevně. "Svěř se mi Melichárku," pokračoval spiklenecky. "Proč jsi nás všecky vodil za nos." Pak se třídní obrátil k nám, zatímco číšník rudl. "Koukněte se všichni na Melichárka. Do školy chodil jako trhan a ted na večírku má takový krásný šaty. Řeknu ti Melichárku, ty by ti moh závidět leckterej číšník!" Až do té chvíle měl vrchní pro Bakounův omyl pochopení a dokonce byl ochoten připít si sním na tykání, ale když mu náš třídní zničil vínem frak a snažil se nehodu urovnat slovy: "To nic Melichárku, to nic, budeš zase nosit ty svý špinavý pumpky," došla vrchnímu trpělivost a vyhodil učitele ze salonku. Bakoun, který však nemínil jít ještě domů, se rychle vetřel do přízně milovníků ptactva, namluviv jim, že umí létat, což ostatně sami před chvílí viděli. A tak pil náš učitel dále v salonku ptakomilců. Po Bakounově odchodu ztratili zábrany i ti největší šplhouni. Jedničkář Mícha, který byl vždy vzorem slušného chování a jehož nejvulgárnějším výrazem bylo úsloví "Jdi mi k šípku", připíjel personálu vinárny vodou z květin a dožadoval se příchodu nájemných děvčat. Také ostatní premianti zapoměli na dobré mravy. Maminčin mazlíček Knížátko dal k lepšímu píseň "Za tou naší garáží, Anča na mne doráží" a uznávaná recitátorka školy Rybínová psala na zed Šrámkovy verše o lásce palcem od nohy namočeným v šampaňském. Všichni se zkrátka bavili nenuceně, využívajíce nepřítomnosti učitele i rodičů. Jediný, kdo se příliž neveselil, byl rebelent Růžička. Seděl tiše v koutku, obočí svraštěno hlubokým přemýšlením. Zabráni do víru zábavy, jsme si ani nepovšimli, že se Růžička pojednou z podniku vytratil. Veselí už totiž začínalo být velmi hlučné a společnost se rozdrobila na skupinky. Pouze samotář Pechař stál za piánem a jako vždy si čtyřmi prsty čistil nos. Také v salonku přátel ptactva se vědecké sezení měnilo v bohapustý mejdan. Je to trapné říkat, ale zasloužil se o to hlavně náš Bakoun, který zprvu seriozní rozpravu o ptáku nohovi stočil obratně na diskusi o nohách přítomných dam a s organizační schopností jemu vlastní uspořádal jejich přehlídku. Vítězkou se stala podle očekávání žena předsedy, jejíž nohy se nejvíce podobaly ptačím. Premiér spolku, nadšen malženčiným úspěchem, děkoval Bakounovi, že drží zábavu a v záchvatu velkodušnosti navrhl, aby učitel přivedl i svý maturanty. Během několika minut byla probourána skleněná stěna mezi salonky a obě společnosti splynuly v jeden družný celek. Nikomu už ani nenapadlo vzpomínat na omyl s večeří. Byla to šťastná symbioza. Členům spolku se líbili naše spolužačky a my studenti jsme pak připoměli jejich ženám kouzlo a poezii mládí. Před pátou hodinou ranní si předseda zjednal ticho. "Půjdeme domů," prohlásil. V tuto dobu se ptactvo v korunách stromů probouzí a nejkrásněji zpívá. Zatleskali jsme mu a vyšli před vinárnu. Místo slibovaného koncertu nás však čekala Růžičkova pomsta. Na chodníku před podnikem leželo dobrých třicet čerstvě sestřelených vrabců pečlivě srovnaných do jediné strohé věty: "TO MÁTE ZA KOTLET".